Nulové domy

Takzvané „nulové domy", nebo domy s „nulovou potřebou energie" se rozumí domy, které mají potřebu tepla pro vytápění blízkou nule, neboli menší než nižší než 5 kW/m2. Takové hodnoty lze dosáhnout jen při mimořádně vhodných klimatických podmínkách, orientaci ke světovým stranám a jedinečném technickém řešení.

Nicméně takové parametry už zpravidla není možné v našich zeměpisných šířkách dosáhnout jen pomocí výrazného zlepšení tepelné izolace, ale je třeba nutné rozšířit plochu fotavoltaických panelů. Dokonce je potom možné dosáhnout i takových tepelných zisků, že dům nemá žádné otopné zařízení a ještě je schopen dodávat teplo nebo elektrickou energii do sítě. Tyto budovy se pak označují jako nulové domy s přebytkem energie neboli plusové domy.

Projekty takových domů vycházejí z několika logických a splnitelných principů:

• objekt je vhodně situován vzhledem ke světovým stranám, aby co nejvíce využíval energie ze slunce a ze svého okolí
• dům musí být tepelně izolován a hermeticky utěsněn, aby nedocházelo k tepelným ztrátám.
• větrání je zajištěno v hygienicky potřebné intenzitě, podle stavebních a klimatických podmínek buď přirozenou cirkulací vzduchu, nebo nuceně
• stavba co nejmenší počet tepelných mostů, tzn. rohů, výstupků, spojení materiálů atd.

Ideálním tvarem pasivního domu by měla být podle všeho koule. V té by se ovšem špatně bydlelo, proto se tento ideál spíše uvádí jako měřítko, od kterého se odvozují další architektonické a projektové kompromisy. Pro ilustraci lze říct, že moderní kancelářské budovy věnují až 70 procent energie, kterou spotřebovávají, nikoliv na topení, jak by se v našem zeměpisném pásmu dalo očekávat, ale na chlazení. Tepelně-izolační vlastnosti stavebních materiálů, záchyt sluneční energie prosklenými fasádami a vnitřní zdroje tepla, jako jsou např. počítače, servery, výtahové strojovny, osvětlení, rychlovarné konvice na kávu a konec konců i samotní obyvatelé domu jsou natolik účinnými tepelnými zdroji, že vlastní topný systém začíná být nadbytečný.